Beton udává tón

Třetí a poslední stěhování

Michaela: „S Karolem jsme se za patnáct let společného života už dvakrát stěhovali, ale dosavadní bydlení bylo vždycky kompromis. Provizorium, kde sice můžeme na nějakou dobu zakotvit, ale kde nechceme bydlet napořád. A tak jsme si slíbili, že třetí stěhování bude definitivní.“

Udržet genius loci

Karol: „Byt, který jsme hledali, jsme si chtěli přetvořit podle sebe. Myslím, že za tu dobu už oba víme, co od bydlení čekáme a co nám dělá radost, ale sami nejsme architekti, oba pracujeme jako finanční analytici a nenakreslíme ani rovnou čáru. I když třeba cítíme potenciál, který nějaký prostor má, nedokážeme ho sami přivést k životu. A byt, který jsme si nakonec vybrali, sousedy vytopený penthouse s výhledem na Hradčany, potenciál rozhodně měl.“

Limity jako základ kreativity

K: „Zásadní otázka byla, jak se architekti dokážou vypořádat s limity, které jsme si stanovili. Vlastně si myslím, že není moc těžké udělat krásné bydlení jen tak, bez omezení, na zelené louce. My jsme ale limitů měli spoustu. Nebourat jádro. Nesekat do zdi. Neměnit vybavení koupelny. A protože koupě bytu nás docela finančně vyčerpala, ani rozpočet na rekonstrukci nebyl nijak závratný.“

Ani metr nazmar

M: „První věc, která se nám zalíbila, bylo uvažování o funkci každého metru. I když máme rádi prostor, nejsme fanoušci obřích prázdných místností, líbí se nám, když má každý kousek bytu nějakou jasně danou funkci. To, že jsme kuchyni v dolním patře přesunuli na druhou stranu bytu, má svůj důvod, její „elko“ opticky odděluje vstup od zbytku obýváku.“

Dost místa pro všechny

M: „Postele v ložnici jsou zasazené do výklenků, které zároveň tvoří záda úložným prostorám. Uzounká chodba, která by normálně byla samý věšák a bota, je krásně čistá díky vestavěnému šatníku.“

Skryté skříně

M: „Nepřibyly žádné nové stěny, ale byt je teď rozčleněný nábytkovými moduly, takže se Karolovy krámy na kolo a surf už nemusejí válet všude možně.

K: Je pravda, že co se sportů týče, jsem trochu maniak přes gear, ale tady to prostě mám kam dát a nesedá mi na to prach.“

Navrhování je empatie

M: „A takhle to bylo se vším. Vždycky jsme si nejdřív řekli, co v kterém prostoru nejčastěji děláme, na čem nám záleží víc a co třeba dokážeme oželet. A Silvie a Václav naslouchali, a jak nás poznávali blíž a blíž, ohýbali svůj návrh tak, aby dokonale sednul na všechny naše požadavky a zároveň si udržel určitou estetickou linku.“

Se zavřenýma očima

K: „A když jsme po roce poprvé vešli do svého nového bytu, okamžitě jsme měli pocit, že tu bydlíme roky. Nikde nic nepřebývá, všechno je tam, kde má, všechno plní svoji roli. Jsme tu teprve tři měsíce, ale můžu stát u sporáku, zavřít oči, udělat dvanáct kroků, natáhnout levou ruku a vím, že najdu vypínač, který stahuje žaluzie na spodní terase.“

Byt, se kterým srostete

K: „Vím, že když je léto a chceme na horní terase grilovat, nemusím s rukama od marinády dolů, protože stěna v horním patře skrývá malou kuchyňku. Vím, že když nemůžu najít Setiho, lebedí si pod převisem kuchyňské linky v prvním patře. A protože po večerech pracuju z domova, má pracovna okna na jih, takže je tam i večer světlo, ale neleskne se mi od slunce monitor.“

M: „Je to prostě naše místo a za nic bychom ho nevyměnili. Ani za větší, ani za luxusnější. Čtvrté stěhování nebude.“