Bosou kobylu nechceme

Výmluvné přísloví o kovářově oři v případě Silvie a Václava rozhodně neplatilo. „Když o sobě tvrdíte, že dokážete pro každého stvořit jeho vysněné místo k práci a životu, těžko můžete sami fungovat v uniformní prosklené kostce někde u dálnice,“ říkají s úsměvem.

Moderna nastupuje

Václav: „V ulici Karoliny Světlé působil náš činžák jako zjevení. Vedle arkýřů a štuků z devatenáctého století široká okna, důraz na ergonomii a jeden z prvních železobetonových skeletů v Praze. Jako by už sám dům křičel „Tady se maká“. Téhle filozofie jsme se chtěli držet.“

Nejdřív práce, pak zábava

Silvie: „Holobytová dispozice s okny na sever, pro bydlení naprosto nevhodná, byla pro ateliér ideální. Žádné přímé slunce, v létě příjemný chládek, oddělené kanceláře. Jen ji bylo potřeba protlačit do jednadvacátého století.“

Proti šedi

V: „Náš druhý cíl byl zbavit se pracovní ošoupanosti. Kancelář si většinou asociujete s prošlapaným industriálním kobercem, korkovými nástěnkami HR oddělení a laminovou linkou s upatlaným kávovarem. My jsme chtěli trochu elegance, chtěli jsme, aby nás z vlastního ateliéru nebolely oči.“

„Kam si sednem?“

S: „Kanceláře mají úplně jinou dynamiku než obytné prostory. Věnovali jsme až chorobnou péči tomu, aby měl každý klid na práci, ale nebyl izolovaný, aby lidi v zasedačce nerušili lidi za monitory, aby kávovar nebyl slyšet přes celý ateliér. Chtěli jsme, aby to místo lidi neunavovalo, aby všechna energie proudila do jejich tvorby.“

„Ukažte mi to“

S: „Ateliér jsme zároveň koncipovali jako showroom, výstavní skříň řešení, která dokážeme vymyslet a zrealizovat. Posuvné dveře, nábytek místo zdí, integrované audio, inteligentní světla, tím vším jsme si dotvořili prostor, který mluví za nás.“

V: „Jako architekti se často setkáváme s předsudky vůči některým řešením nebo materiálům, lidé často inklinují k tomu subjektivně nejjednoduššímu. A to je škoda. »Černý klavírní lak nejde udržovat.« Jde. A my si v něm zařídili půlku ateliéru.“